Jessica Alba a film SIN CITY

Jessica Alba - ilustrační foto, fotky

Jessica Alba - ilustrační foto, fotky

SIN CITY: COMICS… a film

Přijměte naši nabídku k exkurzi po temně noirovém světě Sin City geniálního autora Franka Millera. Upozorňujeme ale, že vám do očí může cáknout krev. Ale nebojte, je to všechno jen geniální comics… vlastně ne, natáčí se i film a my mu nahlédneme pod pokličku.

Město bez lítosti. Město plné stínů a temných ulic, na které dopadají těžké provazce temného deště. Jenže lidé, kteří v něm žijí, si lepší místo nezaslouží. Jsou krutí, nelítostní, chladnokrevní a mnohdy na hranici se samou psychopatií. Poctiví na svou dobrotu doplácí a končí někde s kulkou v hlavě mezi odpadky. To ale neznamená, že bychom ty kruté, nelítostné a chladnokrevné hrdiny, kteří mnohdy nemají daleko do psychopatů, nemohli milovat… Jsou totiž součástí noirového vesmíru comicsového génia Franka Millera, který během svého života dokázal zahnat do temnot – a tam z nich vymáčknout to nejlepší – hned několik legendárních comicsových postav (Spider-Man, Daredevil, Batman, Superman), než se roku 1992 navrátil k obdivovaným mistrům „drsné školy“ a přišel s jedním z nejlepších comicsových projektů všech dob. Přišel se Sin City.

Město bez lítosti

Sin City je plné parchantů, kteří jsou schopni kvůli maličkosti (pokud považujete fakt, že první ženskou po dlouhé době, která vám dala zadarmo, najdete ráno vedle sebe na posteli mrtvou a policii slyšíte rachotit pod okny, za maličkost) poslat do pekel dlouhou řadu lidí najednou a bez rozpakování amputovat zaživa končetiny (Marv je holt největší drsňák, který se kdy po comicsových políčcích procházel, jeho sebedestruktivní povahu psychopata v říji, který když si zapomene vzít prášky, není VŮBEC příjemnej chlapík, by mu mohl závidět i tolik populární Lobo), nebo jsou natolik posedlí ženskýma, že se kvůli nim permanentně ocitají v nějakým průšvihu (Dwight si s tím ale vždycky poradí), nebo… nebo dělají řadu dalších špatných, nesprávných, nečestných a nesportovních věcí. V místním baru neúnavně tancuje kráska s lasem, která je pod ochranou samotného Marva, jedna čtvrť je obydlena agresivními a drsnými prostitutkami, které nevylezou z postele bez pořádné bouchačky nebo aspoň dvou zatraceně ostrých katan a balíčku shurikenů. Je to fajn svět, nad kterým se vznáší spokojení duchové pánů Chandlera, Hammeta a Spillanea, kteří pro něj kdysi ve svých románech položili základy a poznamenali mladičkého Franka Millera na celý život.

Dnes už šestidílná série Sin City (u nás vyšlo zatím pět comicbooků a soubor comicsových povídek) by ale nebyla taková, jaká je, nejen bez břitoidně ostrých postav, vypointovaných geniálních příběhů, ale především bez unikátní kresby samotného autora, který přišel s něčím, co bylo nejen zcela odlišné od toho, co dělal předtím (třebaže některé hranaté siluety hrdinů v ostrém rozhraní světla a stínů jsou nalezitelné třeba i v Návratu Temného Rytíře), ale i od toho, co předtím dělal kdokoliv jiný. Expresionistické přechody mezi černou a bílou (jiné barvy ve světě Sin City nenajdete, pokud nějak necharakterizují některou z postav – červená, modrá, žlutá), ostře vykrajované postavy a předměty ze tmy, nebo naopak černočerné postavy a předměty ze záplavy bílé. Frank Miller dokázal vytvořit svět s tak neopakovatelným lookem, hrdiny i atmosférou, že kdokoliv by se jej pokoušel napodobit, musí nutně pohořet.

Ve svých příbězích kombinuje Spillaneovy destruktivní hrdiny a motiv správné a dobré pomsty, hammetovsky řízné dialogy, chandlerovský cit pro prostředí a cainovsky odporné osudové hrdinky, přičemž nad vším stojí jako velký mistr sám a dělá z tohoto na první pohled podivného eintopfu mistrovské a celistvé dílo, které přeskakuje v čase tam a zpět, nechává setkávat hrdiny jednotlivých příběhů, přičemž druhý díl (Dáma, pro kterou se zabíjí) se odehrává souběžně s prvním (takže postavy, které v původním Sin City zemřely, se najednou opět objevují na scéně a některé situace se opakují z jiných úhlů pohledu), čtvrtý díl dvanáct let před prvním a pak souběžně se druhým a prvním, atd… A to prosím začalo ještě před Tarantinovými Pulp Fiction, kdyby chtěl Millera někdo nařknout, že má potřebu vykrádat svého žánrového kolegu.

Bez lítosti na plátnech kin

Většina se mnou asi bude souhlasit (o těch, kteří Sin City někdy drželi v rukou, ani nemluvím), že nápad převést Millerovy noirové příběhy na plátno se zpočátku zdálo jako čiré šílenství. Zvlášť, když se toho měl chopit Robert Rodriguez, jehož kariéra jde s každým dalším filmem víc a víc do kytek. Navíc jeho poslední posel pomsty v Kdysi dávno v Mexiku spíš připomínal ubrečenou fňuknu z Jedličkova ústavu než psychopatického sebedestruktivního buldozera Marva, ládujícího do sebe prášky na uklidnění, aby po cestě nezabil nápadně moc lidí a přitom omylem nezmasakroval sám sebe (což se mu stejně průběžně daří a s přibývajícími náplastmi po celém jeho zraseném těle narůstá i jeho zuřivost).

Jenže pak se začalo proslýchat, že natočil na vlastní náklady Millerovu povídku Zákazník má vždycky pravdu (vyšla u nás v souboru Millerových grafických povídek Chlast, děvky a bouchačky), kterou obrázek po obrázku inscenoval a výsledek je prý naprostá bomba, která přinutila většinu z plejády oslovených herců do projektu jít, a povolala do akce i dosud na filmovém poli nepříliš úspěšného Franka Millera (napsal scénář pro druhého a třetího RoboCopa, což mě svého času přinutilo zapochybovat o jeho dokonalosti – byť jen na chvíli). Ten kromě práv na své comicbooky usednul po boku Rodrigueze i na režijní sesličku. Začalo se točit a znejistělí milovníci Sin City nervózně prohlašovali, že jestli to zkazí, najdou si filmaře jednoho po druhém a nechají je zaživa sežrat hladovými dogami.

Trochu jistoty dodávali comicsem tknutí herci, u mně to byl Elijah Wood, který ve Varech na tiskovce prohlásil, že comicbooky (překladatelka to vtipně přeložila jako „komické knihy“) Sin City miluje a z představy jejich filmového zpracování mu vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Jenže pak přišel Rodriguez s krátkým filmem, který mu vyrazil dech a přesvědčil jej, že to nejen půjde, ale že on u toho nesmí chybět. To bylo na jednu stranu potěšující a dodalo to sílu mé kolísající víře, ale na druhou stranu šlo o potvrzení obav, které projekt od chvíle, kdy vylezly na světlo osoby a obsazení, provázely. A sice příliš mladé herecké obsazení… Stahl, Wood, Hartnett… nikdo z nich žádný stařík není, viďte?

Nelítostné preview

Čekalo se na první fotky a náznaky, jakže ten filmový svět Sin City bude vůbec vypadat. Zveřejněné teaser plakáty s jednotlivými postavami vypadaly dobře, ale… Ale čekalo se samozřejmě na první skutečné fotky a záběry, které by ty dosud zcela nezatracující přesvědčily, že dělají dobře a mají se na co těšit. Před pár dny se na internetu objevily a mohu za sebe říct, že…

Že to vypadá zatraceně dobře a šesti a půl minutové video si pouštím pořád dokola, a to i přesto, že vůči němu mám řadu výhrad, týkajících se opět hereckého obsazení, ale tak už tomu holt u comicsových adaptací musí být vždycky. Neobvykle dlouhé preview uvádí onen pověstný kraťas Zákazník má vždycky pravdu, kde sice skutečně extrémně mladý Josh Hartnett vypadá s bouchačkou poněkud nepatřičně, ale jinak snímku není skoro co vytknout, a to… teď se držte… především po vizuální stránce, kde sice šedou barvu najdete (ale momentu, kdy živí herci zbělají do pohybujících se siluet v moři černé barvy, se dočkáte taky), ale film, kde je sice všechno černobílé, tedy kromě sytě červených šatů hrdinky a jejích zelených očí, je prostě vizuální bomba s výbornou a typicky sincityovskou atmosférou (pravda, comics vede, ale zázraky chtít nemůžeme).

Pak ale dojde na skutečné záběry z filmu, které jsou možná až příliš fragmentární, aby se z nich dalo usoudit, jak to bude vypadat celé. Vzhledem k tomu, že se tvůrci rozhodli zkomponovat film ze tří comicbooků (Sin City, Velká tučná zabíjačka, Ten žlutej parchant), najdete v něm většinu postav, které Millerův svět nabízí. Třebaže Mickey Rourke mi jako Marv moc nesedí a v těch několika momentech to vypadalo, že docela slušně přehrává (bělostné flastry po těle ale má a zrasovanou postavu taky) a Clive Owen jako Dwight je možná poněkud nevýrazný, Willisův Hartigan naopak jakoby právě vyšel ze stránek comicsu. Ale podle všeho půjde jen o zvyk a člověk si holt musí uvědomit, že není nic špatného na tom, když černovlasá tichá asijská vražedkyně Miho je najednou blond a nevypadá moc asijsky.

Tady ale jde o atmosféru, která se skvěle snoubí s výbornou hudbou, sálá z každého políčka a dává naději, že pokud se něco zatraceně ošklivě nepokazí, bude to větší bomba než Kill Bill. Stylizace do noirového světa se zatím povedla výborně a pokud všechno půjde dobře, lidi si do kin cestu najdou a budou nadšení i přesto, že to bude černobílé (kdyby jenom, ty ostře stylizované expresionistické přechody mezi světlem a tmou jdou mnohem dál), neobvyklé a hodně drsné, možná bychom se mohli dočkat nějaké nové noirové vlny napodobitelů. Kdysi po Tarantinovi začali ve všech filmech gangsteři hláškovat a probírat oblíbené seriály. Kéž by se to opakovalo i teď, jen by místo pohodářů nastoupili krutí a nelítostní bastardi, kteří se už narodili se smrtí na jazyku a je jen na nich, jak dlouho si svůj laciný život dokáží udržet…

Kéž by Frank Miller dal, vždyť poskytnul hračičkovi Rodriguezovi materiál, který jeho filmům dosud chyběl. Propracované postavy a brilantní příběhy… To prostě musí vyjít.

Zdroj: FilmPub.cz Autor: Radomír Kokeš
Datum publikování: 14.9.2004